PRAHA – Zpěvačka Helena Kubelková a kapela TETA – spojení, které fungovalo dlouhá léta… Nyní si povídáme na téma jejího odchodu z TETY a nového hudebního projektu. Říká se, že na každém konci je hezké, že něco nové začíná. Pojďme si o tom s Helenou popovídat…
Heleno, co tě vedlo k odchodu z TETY?
Bylo toho víc. V lednu mi zemřel můj milovaný manžel, se kterým jsem byla dlouhých 17 let a který mě současně provázel při mých hudebních aktivitách. Ve chvíli, kdy ztratíš štít, který tě chrání před lidmi, si najednou uvědomíš, že kapela, která tě má podržet, není s tebou na stejné vlně, že nemáš sílu odrážet některé nepříjemné věci. Ještě před odchodem mého muže jsem cítila již delší dobu potřebu některé věci ve svém hudebním životě změnit. Cítila jsem, že se kapela nikam dál neposunuje, já navíc vždy tíhla k tvrdší muzice a Teta stále víc „měkla“. Vím, že muzikanti mají také své další hudební aktivity, zájmy, rodiny… a tedy i málo času. Všechno se to tak nějak sešlo…Jenže já jsem v té době vážně potřebovala, aby mi někdo pomohl a oni vedle mě v tu chvíli nebyli, jako kdybych vůbec neexistovala. Možná, že k mému rozhodnutí nakonec přispěl i fakt, alespoň jak jsem situaci cítila já, že jsem totiž pro ně nikdy nebyla v kapele ta správná osobnost. Tak nějak jsem cítila, že o mně mají pochybnosti již téměř od počátku. Spolupráce sice fungovala řadu let, fanoušci možná nic nepoznali, ale v podstatě já sama jsem přestávala věřit sama sobě. Poslední dobou navíc nastala stagnace co se týče nové tvorby. Nedělo se nic. Teď se snažím některé věci či záležitosti přerušit, omezit, změnit – abych se z toho nezbláznila, protože jsou chvíle, kdy stále cítím svého muže všude kolem sebe. I když rozum ví, tak mne některé věci ještě stále příliš zraňují. Potřebuji udělat ve svém životě tlustou čáru. Po roce a půl, kdy jsem byla při svém umírajícím manželovi a pak i bolest a smutek po jeho smrti… jsem už naprosto psychicky vyčerpaná. Potřebuji zase začít zkusit normálně žít, s novými věcmi, novými lidmi, se vzpomínkami na to krásné, co bylo…
Nová kapela ti ty věci dává?
Ano, cítím, že o mně stojí jako o osobnost, zpěvačku, parťáka. Zažívám to už téměř rok – s klukama v nové kapele jsem začala zkoušet ještě za života mého manžela, právě proto, že jsem cítila, že s Tetou to už není ono. Není to první okouzlení z nových lidí, je to naprosto racionální zhodnocení situace. Pokud kapela nevymyslí za sedm let novou písničku a v situaci, kdy potřebuješ pomoci, jako by neexistovali, je na tom něco špatně. V nové kapele už od začátku spolupráce cítím obrovskou vzájemnou úctu, přátelství, pohodu. Jsme jeden celek, parta lidí, která si sedla jak po lidské, tak po hudební stránce. Nikdo se nad nikoho nepovyšuje, nikdo si na nic nehraje, dohadujeme se při tvoření nových věcí na rovnocenné úrovni a přitom všem mne respektují i jako ženu. Jsem jejich hudební parťák, nikdy nesmetou moji připomínku ze stolu, i když samozřejmě nemusí být vždy „po mém“ a mnohdy také není :-), ale to je naprosto v pořádku. Prostě spolupracujeme na společné věci, s cílem získat ten nejlepší výsledek.
Proč myslíš, že tě v tom kapela nechala?
Myslím, že nepochopili přesně, co se stalo s mým životem, že jsem opravdu na dně – a já se potřebovala z toho dna odrazit. Ano, udělala jsem některé nestandardní kroky – oznámila jsem totiž svůj odchod přímo na podiu na závěr koncertu v pražském rockovém klubu Kain. Nechtěla jsem se s kluky rozejít nijak ve zlém, ale důvod, proč jsem svůj odchod z Tety ohlásila právě před fanoušky, byl pouze jediný, začít znovu, jinak, bez mého muže, který byl vlastně dalším i když nehrajícím členem. Odejít z kapely, která pro mne znamenala kus života, nebylo vůbec jednoduché, ale prostě už to nešlo jinak. Veřejné oznámení mého odchodu jsem zvolila proto, že jsem potřebovala udělat nenávratný krok. Nenávratně tu informaci vypustit a nemít už cestu zpět. Když to vezmu racionálně, téměř sedm let nevznikla nová písnička, v kapele nebyl ani moc zájem zkoušet, něco nového tvořit. Zkrátka, jsem si říkala, že můj odchod asi nikoho nijak zvlášť nerozhodí. Brala jsem Tetu téměř jako součást své rodiny. Zvlášť, když teď žádnou rodinu vlastně nemám. Po odchodu mého muže jsme zůstaly s dcerou úplně samy. Respektive očekáváš, že když se ti stane něco zlého, tak tě „rodina“ podrží. Na druhou stranu parta lidí, se kterou jsem byla jen krátce, to udělala – v tom šíleném období, kdy mi bylo nejhůř, byli moji noví spoluhráči při mně. Je zajímalo, co se mnou je, jak mi je a jestli něco třeba nepotřebuju. Dříve jsme třeba s Cyrilem (kytaristou) skládali ve zkušebně nebo doma. Jamovali jsme, dělali nové písničky, já vymýšlela melodické linky, texty…. všechno postupně ustávalo. Fanoušci se ptali, kdy bude nové CD a já už nevěděla, co jim mám stále říkat. Opravdu to není myšleno nijak ve zlém, je to jen popis mých pocitů – prožívám nejhorší období svého života a lidi, od kterých jsem čekala podporu, jako by nebyli. Prostě mě to hodně ranilo. Potřebovala jsem jakoukoliv činnost, kamarády, rozptýlení, cokoliv…
Můžeš svůj nový projekt čtenářům přiblížit?
Vznik kapely se dá datovat k listopadu 2016. Tehdy mi zavolal bubeník Juno (Zdeněk Jung), který se mnou kdysi hrál ve skupině Thyrax, ve chvíli, kdy jsem zrovna řešila nepříjemný pracovní problém. Manžel byl na tom zdravotně již hodně špatně a já jsem na tom nebyla psychicky úplně nejlíp. Juno volal, protože měl pohromadě kapelu a sháněl zpěváka. Věděl, že vyučuji zpěv, a ptal se, jestli o někom nevím. Bylo těžké mu někoho doporučit, protože chtěl někoho vyzpívaného, vhodného pro tvrdou muziku, ideálně zvyklého na lidi. Někoho s temperamentem, prostě osobnost, což je pro rockovou muziku nezbytné, a já v tu chvíli nevěděla o nikom, kdo by tohle všechno splňoval. Jak jsme si tak chvíli povídali, z nějakého zvláštního popudu jsem se zeptala, zda by jim nevadila zpěvačka :-). Prostě jsem se mu nabídla sama. Nechtěla jsem nic slibovat najisto, v tu chvíli byl pro mne naprostou prioritou manžel. Věděla jsem, že jeho stav je velmi vážný, lékaři nám nedávali žádnou naději a já nevěděla dne, hodiny… Varovala jsem je, že nevím, zda budu moci fungovat naplno a zda to nějakou dobu vůbec půjde. Ale současně jsem měla strašnou chuť něco dalšího zkusit, abych se ze všeho úplně nezbláznila – a také manžel mne v té době v mém rozhodnutí podpořil. Kluci neváhali. Nabídli mi plnou podporu a ujištění, že jim stojí za to třeba i několik měsíců nehrát, jen když to s nimi zkusím. Dnes jsem přesvědčená že, kapela, kterou jsme dali dohromady, je to, co chci dělat, a vím, že ostatní to cítí stejně.
Jak to následně probíhalo?
Kluci měli už nějaký repertoár zhruba hotový, nějaké kostry písniček. Šla jsem na první zkoušku, v té době tam byli ještě dva kytaristé. Později se pak vykrystalizovala pouze čtyřčlenná sestava – tedy kytara, baskytara a bicí a zpěv. Vznikla tak ucelená sestava čtyř lidí, kteří si naprosto vyhovují jako lidi, jako kamarádi, muzikanti… Řekla bych, že je nám až skoro divné, jak moc jsme si vzájemně „sedli“ :-).
Proč myslíš, že to tak skvěle funguje?
Každý z nás toho už dost zažil, není nám 18, máme za sebou hodně kapel, vztahů… Ale je pravda, že takovouto lidskou i hudební symbiózu zažívám poprvé v životě. Kluci jsou rádi, že s nimi zpívám, a já zase vím, že bez kapely jako zpěvačka nejsem nic. Nejsem typ zpěvačky, která se povyšuje nad kapelu. Je to o vzájemném respektu a úctě. Oceňuji, že mě berou jako rovnocenného hudebního partnera, ale současně se ke mně dovedou chovat jako k ženě.
Proč se tvoje kapela nejmenuje prostě Helena Kubelková nebo nepoužíváš dál svoje jméno u názvu? Určitě by to nalákalo v začátku víc lidí na koncerty.
Dohodli jsme se na používání názvu kapely bez mého jména. I když je pravda, že v promo textech budou uvedeni všichni členové kapely a určitě nebude důvod k tomu tajit, že jsem působila v Tetě nebo zpívám v RockOpeře či jinde. V Tetě jsme používali u názvu kapely i moje jméno, ale v nové kapele to tak už dělat nechci, chci být prostě funkční a rovnocennou součástí celku.
Kdo v kapele skládá hudbu, texty?
Jak jsem už zmínila, v tuhle chvíli má kapela nějaký nástřel písniček a společně je nyní doděláváme. Jsem zvyklá si dělat sama zpěvové linky i texty, takže v tomto směru to probíhá i v nové kapele.
Jaké máte nejbližší plány?
Nejbližší plány jsou samozřejmě dát dohromady repertoár, natočit demosnímky, udělat promo materiál, tj. fotky, klip, webové stránky…vyrazit za fanoušky na koncerty a čekat, jak ty všechny změny a novinky přijmou.
Jak to dopadne s Tetou po vzniku této kapely – bude hrát jen zřídka nebo nebude hrát vůbec, případně s někým jiným za mikrofonem?
Teta může bez problémů fungovat dál i beze mne, i když rozhodnutí bude samozřejmě na nich. Ale jak s oblibou říkám, nikdy neříkej nikdy – třeba je možné, že si s klukama ještě v budoucnu někdy zazpívám – je ale samozřejmě možné, že si najdou novou zpěvačku nebo zpěváka. Pokud by si chtěli někdy někde zahrát se mnou, já se občasné spolupráci v žádném případě nebráním, jen chci mít svou novou kapelu logicky jako prioritu. Jak to dopadne s Tetou, nevím… určitě jim přeji další činnost a moc jim děkuji za dlouholetou spolupráci, byl to velký kus společného života. To, že to u nás poslední roky drhlo, byla normální ponorka, vyčpění, pozvolný konec. Neodešla jsem v žádném případě s úmyslem kapelu poškodit, nebo naštvat – jako lidi jsme byli víceméně vždycky v pohodě, jen už jsme necítili tak velkou potřebu se často vídat a něco spolu tvořit. To ale neznamená, že se nemůžeme normálně dál bavit, zajít na pivo, nebo spolu občas někde nevystoupit. Určitě jim přeji jen to nejlepší.
Kdy se mohou Tvoji fanoušci těšit na první koncert, s novou kapelou a případně i nahrávku, či klip?
Předpokládáme, že bychom mohli mít repertoár hotový letos v zimě a začít ještě před koncem roku koncertovat. Nechceme to ale mermomocí uspěchat – uvidí se. Naše plány? Nahrávky a klip jsou nutností. Nejbližší plány jsou tedy nyní hlavně dodělat repertoár, mít kvalitní nahrávky, fotky, promotion… a naplánovat koncerty. Už se moc těšíme.
Bavíme se stále o nové kapele a nepadlo ještě její jméno ani muzikanti v ní. Pojďme to nyní napravit…
Kapelu jsme po dlouhém přemýšlení a vymýšlení různých hovadin, pojmenovali RHEIA. Hrajeme ve složení Zdeněk „Juno“ Jung – bicí, Ondra Stehlík – baskytara a Pavel Jelínek – kytara. Bude to klasická rocková trojka se sólovým zpěvem a pro nahrávky i koncerty ještě ladíme některé technické vychytávky – v některých písničkách se nejspíš objeví samply nebo speciální efekty – při stylu hudby, který hrajeme, může hraní ve třech působit možná trochu „hendikepovaně“, díky absenci druhé kytary, kláves, či jiného nástroje, ale tyto věci se pokusíme vyřešit pomocí techniky.
Do jakého hudebního stylu bys kapelu zařadila?
Můžu ti pustit pracovní ukázku – nerada specifikuji žánry, nerada přirovnávám, ale je to určitě o dost tvrdší hudba, než hrála Teta. Vždycky jsem chtěla dělat tvrdší muziku, ale Teta spíš měkla. Z toho samého důvodu mi je také velmi blízké účinkování v RockOpeře Praha. RockOpera je moje, jak se říká, „srdeční záležitost“.
Jak vznikají texty?
Když skládám, musím se dostat do nějaké nálady… bohužel poslední období to byly spíš deprese a smutek – ale i ty vyústily v texty. Jeden jsem dokonce složila za necelé dvě hodiny a předcházely mu opravdu šílené stavy, kdy jsem nebyla schopna udržet ani tužku – kluci z kapely mne ale „dokopaly“, že jsem text nakonec napsala a to v extrémně krátkém čase. Inspirují mne k tvoření a já s nimi zapomínám na smutné věci a píšu…
Nejen kapela provází tvůj hudební život. Je tě možné vidět i v RockOpeře Praha. Jaké to je, stát na pódiu, v roli herce i zpěváka najednou?
RockOpera mě strhla, miluji účinkování v tomto divadle a mám ráda všechny své role. V souboru RockOpery jsem začala zpívat zhruba před šesti lety – divadlo vzniklo daleko dříve. Věděla, jsem, že existuje a jednou mne jedna z jeho zpěvaček pozvala na představení. Zcela mne to uchvátilo, nabilo, zlákalo….Je to jedinečná kombinace tvrdé rockové hudby a strhujícího pódiového show. Znala jsem se současně se zakladateli RockOpery – zpěvačkou Pavlou Forest a Milanem Steigerwaldem. Pavla věděla, že učím zpěv, a nabídla mi, zda nechci učit na konzervatoři, kde založila obor rockového zpěvu. Jenže já jsem sice uměla učit zpěv, ale neměla jsem hudební vzdělání oficiálně nutné pro hudební pedagogiku na této škole. A tak naprosto spontánně vznikla nabídka, zda tedy nechci konzervatoř také vystudovat. Vznikla hodně paradoxní situace. Již od druhého dne jsem školu navštěvovala současně coby student a pedagog. Bylo to kouzelné období, mým spolužákům bylo 16 -17 let a řešili jsme společně taháky, písemky… prostě super. Bylo to opravdu jedno z mých nejhezčích období v životě. Konzervatoř jsem vystudovala a stále v ní působím jako profesorka zpěvu. Tahle práce mne opravdu naplňuje. V roce 2011 jsem dostala v RockOpeře svou první roli královny z Arga. RockOpera je jedinečný projekt – jsme parta lidí, co funguje a baví nás to. Je mi velkou ctí být členkou tohoto úžasného rockového divadla. Hraji v těchto rockoperách – „Faust“, „Romeo a Julie“ a „7 proti Thébám“ a všechny role si moc užívám. Ještě prozradím se svolením tvůrců, že se připravuje nová horror metalová opera „Vymítač“, ve které mi byla, k mé velké radosti, nabídnuta též spolupráce. Koncertní předpremiéra je plánovaná pravděpodobně na letošní zimu.
Získala jsi také nedávno roli v klasickém muzikálu v Hybernii. Co tě vedlo k tomu pracovat na komerčním, nerockovém projektu?
Ano, dostala jsem roli v muzikálu Romeo a Julie. Náhodou jsem narazila na konkurz do Hybernie, kde režíruje Roman Štolpa, který spolupracuje právě s RockOperou. Momentálně se opravdu potřebuji zahrnout prací. Dostala jsem sice jen „pidiroličku“, nicméně je to moje první muzikálová role, a ač nezpívaná, jen několik dialogů, mám z ní fakt radost. Hraju tam matku Montekovou, což je paradox, protože v RockOpeře hraji pro změnu Kapuletovou. Potkala jsem se tam se spoustou skvělých lidí a beru to jako další zkušenost a hlavně únik před množstvím příliš volného času, který mi v současné době neprospívá. Proč nezkusit i něco jiného.
Pracovala jsi také jako režisérka hudebního dabingu. Jak to probíhalo?
Dostala jsem kdysi zajímavou nabídku – posledních 10 let jsem dělala hudební režii dabingu v animovaných pohádkách Barbie, v seriálu Littlest Petshop Pets, My little ponny… Skládala jsem také texty, respektive přebásňovala přeložené originál texty tak, aby mohly být v písních použity. Opravdu mne to baví. Někdy mám možnost vybírat české zpěvačky a zpěváky, a občas si i nějakou roli zazpívám. Je to práce v oboru hudby, tedy pro mě příjemná, rozhodně příjemnější než například sedět někde v kanceláři, i když jsem kdysi maturovala na ekonomické škole 🙂 Jen je potřeba si uvědomit, že člověk v tu chvíli tvoří pro děti – a ty nemohou poslouchat nářez, který já sama mám ráda. Také jsem při této práci zjistila, že hodně kuriózní situace při studiové práci je, když člověk režíruje sám sebe. Mám na všechny zpěváky velké nároky a samozřejmě ty největší sama na sebe. Takže jsem neustále přebíhala od mikrofonu do režie a hlídala, co mám kde špatně. Proto jsem spíš omezila mou aktivní účast při natáčení pouze na režii a spíš jsem fungovala jako podpora tam, kde bylo potřeba některým zpěvačkám a zpěvákům poradit konkrétně, jak co zazpívat, nebo nafrázovat. Velkou výhodou u tohoto druhu práce je, když člověk dovede sám zpívat a ukáže druhému, jak si to přesně představuje, vyřeší případné problémy. Stejně tak vzniká i k režisérovi větší respekt ze strany těch, co na nahrávce zpívají.
Kromě vlastního zpívání připravuješ také již dlouhou řadu let mladé zpěváky a zpěvačky na aktivní koncertování jako profesorka zpěvu, učíš i na konzervatoři obor rockový zpěv. Jak se ti s mladými zpěváky spolupracuje? Máš nějakého favorita, kterému fandíš?
Každý z mých studentů je osobnost, každý je jiný, svůj a dovede něčím zaujmout. Když vyučuji druhé zpěv, musím si v prvé řadě získat jejich důvěru, protože pokud by o mně pochybovali, nemá pak naše práce smysl. Ne každému mohu samozřejmě sedět, většinou se mi to ale s mými studenty v tomto směru daří. Berou mě spíše, jako starší sestru, která se jim snaží pomoci, a já jim na oplátku dávám vše, o čem si myslím, že bude mít pro jejich budoucí hudební život smysl. Dávám jim ze sebe vše, aby byli nejlepšími. A favorita? Toho nijak zvlášť nemám. Je asi logické, že fandím své dceři Adéle Kubelkové, která také studuje na konzervatoři a myslím, že má opravdu talent. Opravdu jí moc přeji, aby to dotáhla v muzice daleko. Stejně tak bych ale zmínila aspoň majitele nejzajímavějších hlasů, které mou výukou prošly – namátkou třeba „Aqua girl“ – mladá zpěvačka Markéta Micková nebo zkušenější rockové zpěvačky Adriana Pítrová a Zuzana Martincová, z chlapů třeba Ondra Černý, kterého fanoušci znají z kapely Dr. Triceratops. Lidí ale prošlo mou výukou tolik, že absolutně nechci nikoho vyvyšovat nad nikým – pro mne jsou opravdu osobnostmi všichni.
Zpět ke tvé nové kapele RHEIA. Jak vidíš nejbližší budoucnost?
Cítím momentálně strašnou potřebu zpívat, všechnu energii a lásku dát fanouškům – třeba i jen pár lidem, kteří přijdou na náš koncert, kterým spolu s kapelou uděláme hezký den. Nejvíc pro mě osobně je, když někomu svým zpěvem můžu třeba jen zlepšit náladu a odchází domů s tím, že se mu koncert líbil. Ještě bych se vrátila ke kapele Teta – po dohodě s autorem hudby kytaristou Cyrilem Křečkem budeme hrát i naši společnou skladbu, ke které jsem napsala text a složila melodickou linku – hitovku „Útěk před sebou“. Věřím, že to mé fanoušky potěší.
Co bys vzkázala jako profesorka zpěvu těm, co chtějí zpívat?
Jako velmi důležitou věc v osobnosti zpěváka beru jistou formu pokory. Zpěvák, či zpěvačka musí být samozřejmě osobnost, ale nesmí mít pocit, že nad něj nikdo není. Prostě takové to ano, umím zpívat, ale ano, ještě na sobě musím hodně pracovat. Nikoho neshazovat, neodsuzovat jen proto, že umí třeba něco méně než já. Přece není důležité, na jaké je kdo výši – lidé mají různé měřítko… Někomu se bude líbit jemný hlas, jiný preferuje nadupaný zpěv. Typově se někomu může líbit mrňavá černovlasá zpěvačka a jiný bude preferovat vysokou blondýnu. To, co jednomu přijde ošklivé, může druhému přijít krásné. Vždy svým studentům říkám – máte nějaký nedostatek? Udělejte z něj přednost. Když má třeba nějaká zpěvačka velký zadek, no tak ať tedy na jeviště vtrhne s tím velkým zadkem, ale hlavně je důležité, aby byla svá. Stejně tak to může být třeba vada hlasu – může způsobit zvláštní zabarvení hlasu, které může být pro fanoušky skvělé. Nikdo z nás není dokonalý. Hodně důležitá je psychika, vysvětlit lidem, že některé věci prostě na sobě změnit nemohou. Člověk totiž musí přijmout především sám sebe, pochopit, že nedokonalost je vlastně jeden z poznávacích znaků. Další věcí je, že obyčejní lidé nemají rádi dokonalost. Dnešní svět je zahlcen časopisy s modelkami, které jsou uměle vyretušované, a obyčejní lidé pak mají trauma z toho, že nemají míry modelek, vzhled, mají třeba celulitidu, nebo nějakou tu vrásku… A to je špatně. Každá druhá modelka má nějaký problém, ale na titulních stránkách časopisů je dokonalá. Kolik ale takových dokonalých lidí potkáte na běžně ulici? Nedokonalost je vlastně úžasná věc, protože se na ní dá postavit image. A tak každému, kdo má ze svého nedostatku nějaké trauma, s oblibou říkám, aby si na tom nedostatku postavil vlastní image. Jak jsem již zmínila, důležitá je ta správná kombinace pokory a sebevědomí. Já třeba často slýchávala, že žádná osobnost nejsem. Spousta lidí se snažila zpochybnit mou práci, kariéru… ačkoliv s odstupem času se dá říct, že mne možná právě jejich pochybnosti nutily vyvíjet se dál a pracovat na sobě. Důležité je, si věřit, nepochybovat. Není dobré chtít se předělávat k obrazu někoho jiného – i když se snažíte sebevíc, nakonec ve vás stejně zůstává pořád pocit vlastní nedokonalosti a bezvýznamnosti… Pak se dostáváte do fáze, kdy se zoufale snažíte tomu druhému zalíbit, ale on stále přichází na nové a nové nedostatky. Chyba je prostě někde jinde. Kdo není dobrý pro jednoho, může být dokonalý pro někoho jiného.
Když vás bude chtít někdo pozvat na svou akci, na koho se může obrátit?
V tuto chvíli řešíme základní věci ohledně fungování kapely, otázkou bude i spolupráce s manažerem, respektive spíš bookerem, protože o základních kapelních věcech si chceme rozhodovat výhradně sami. Jak jsem již zmínila, měli bychom být funkční od konce roku. Případní zájemci o naše vystoupení nám mohou v tuto chvíli psát nabídky na adresu info@janamusic.cz.
Text: JANAMUSIC
Foto: viz jednotliví autoři.
Rozhovor je možno použít i pro publikování v jiných médiích.
U fotografií je nutno uvádět jména autorů – Kateřina Helmichová, Vladimír Wiesmaier, Martina Jurasová a Nicola Bernard (viz copyright ®).
