Zanedlouho už jsem si sehnal a poslouchal všechny jejich desky a kazety, na zdi se mi objevil obrovský plakát Banjo bandu se všemi podpisy (táta pracoval ve Spojích s paní Pešákovou), a k Vánocům jsem po rodičích požadoval – co jiného – banjo. Toho jsem se nakonec dočkal, čtyřstrunka s blánou z oslí kůže, přesně takové, jako třímal v ruce Waldemar Matuška ve filmu Fantom Morrisvillu, kde ho na konci písničky zlomil a byl z něj samopal.
Moje seznamování s nástrojem mohlo začít. O pár týdnů později jsem už ve škole na hodině hudebky předvedl Mládkovu písničku Rožnovské hodiny, stylem zpěv a brnkání tónů na jednu strunu. Úspěch jsem sklidil, ale spíše proto, že jsem celkem zdařile imitoval hlas IM – to mi zůstalo dodnes, i když mě vzbudíte o půlnoci, zahraju vám a zazpívám Zkratky včetně těch pekelných akordů Každopádně jsem od té doby tvrdil, že „hraju na banjo“, což v osmé a deváté třídě spíše znamenalo to, že jsem chtěl být zajímavý pro děvčata.
Jak šel čas, dostal jsem se na střední, a seznámil se s kamarádem Pavlem, který hrál na kytaru a hned prohlásil, že založíme kapelu. Zaradoval jsem se, a revival Banjo bandu (protože nic jiného pro mě nepřicházelo v úvahu) začínal nabývat konkrétnějších obrysů. Až přišel ten osudný večer….
Jako pubescenti jsme chodili do kina docela často, nejraději na italské, francouzské a britské komedie. Tentokrát jsme ale vyrazili do centra Prahy na nějaký životopisný film s mě nic neříkajícím názvem Elvis Presley. Od prvních tónů a záběrů na Krále, ve skvělém podání Kurta Russela, mi bylo jasné, že všechno odteď už bude jinak. Prachovské skály se rozpadly na prach, a místo nich modrý měsíc nad Kentucky osvítil Hotel zlomených srdcí, kde jsem si zvesela zpíval, že všechno bude fajn, mámo. Tenhle obrat o 180 stupňů překvapil i rodiče, zvlášť když jsem se začal pídit po všemožných rokenrolových nahrávkách, a začal poslouchat kromě Krále velikány jako Buddy Holly, Chuck Berry, Little Richard, Jerry Lee Lewis a další. Zajímavé bylo, že oba dva zpěváci měli společné snad jen ty černé kotlety. Banjo náhle leželo v koutě, zapadané prachem, a jen závistivě sledovalo, jak jsem cvičil na čerstvě darovanou kytaru všechny známé pecky od Elvise.
Jelikož ale v té době nebyly Elvisovy nahrávky v Čechách běžnou součástí pultového prodeje, a já chtěl mít všechny songy z filmu, který mě tak nadchl, šel jsem na to jinak. Při své (asi dvacáté) návštěvě filmu jsem si nenápadně vzal pod bundu svůj objemný mono kazetový přehrávač Magnetoscope se zabudovaným mikrofonem, novými baterkami a vloženou kazetou s písničkami Banjo bandu. Moc kazet jsem tehdy neměl, a tohle byla jediná možnost – přemazat svého původního oblíbence novým. Tak to koneckonců někdy někdy chodívá i v životě. Začal film, úvodní hudba, a já v první řadě odhodlaně zmačkl tlačítko REC. Nahrával jsem co kazeta dovolila, 30 minut na jedné straně, a třicet minut na druhé. Natěšeně jsem pak pospíchal z kina, a doma nedočkavě pustil čerstvou pirátskou nahrávku.
Ukázalo se ale, že Ivan Mládek se nehodlá jen tak vzdát bez boje. Kazeta, na které byla nahrávka Banjo bandu, pocházela od východoněmecké firmy Orwo, a byla to tehdy jediná alternativa k československým páskám Emgeton, které pro svoji neobvyklou tuhost mohly sloužit spíše jako klínový řemen do motoru, než k zachycení audio nahrávek. Ale zpět ke kazetě Orwo. Nebyla nejnovější, a také její povrch se skládal z několika rýh, které způsobilo špatné vedení a navinutí mechaniky. Ve výsledku to znamenalo, že Elvis nastoupil se svou vypalovačkou, zazpíval: zazpíval: Train I ride… a pak se z hloubi záznamu vynořilo typické banjo a hlas IM: Když jsem šel do Michle, tížily mě krychle…načež Elvis kontroval: sixteen coaches is long… a Mládek doplnil: tak jsem šel zas rychle. Tento podivný souboj dvou nesourodých stylů a zpěváků se bohužel táhnul celou kazetou, od začátku, přes otočení v polovině kazety, až do poslední šedesáté minuty. Pro oba hudebníky to byla sice nakonec remíza se ctí, ale pro mě bohužel ztráta celé kazety, neboť jsem se po této zkušenosti již neodvážil tuto kazetu přemazávat. Věčný souboj tedy nakonec vyřešil až čas, a vynálezce cédéčka, u kterého podobné kompromisy nepřipadají v úvahu. A já jen občas s nostalgií mrknu na svojí dosud funkční sbírku audiokazet, zvláště pak na tu poličku nahoře, kde se skrývají moje úplně první nahrávky, mezi nimiž ještě určitě někde leží i ona slavná páska firmy Orwo.
Text: Tom Key